chtěl bych mít svůj lipový sad

a v každém kmeni ukrytý
jen jeden život

jak osud pláten na stěnách

jak zameškaný svět

a vůně květů... odchází

co strom to příběh

osud dnů
(si natrhej)

Už začínám si zvykat

že ptáci mají křídla z oblázků
jak šedé šmouhy
                             (v oblacích)
si nechávají písně hrát

Už začínám si zvykat

že květiny mě obírají o lásku
a ve větru si sladce ševelí:

                          "snad přijde zas"

Už začínám si zvykat

na hukot řeky strnulé

na břehy křehké touhou

                             touhou

                             jít

                             s ní

Už začínám si zvykat...

(možná ne)

Jsou dary, které nepoznáš.

     Jak vlna,
     (byť jejím úmyslem jen stěží bylo políbení)
     když se roztříští.

Je sama.

     Jen drobné vrásky
     (od smíchu)
     si tančí v touze utrpení.

Tak křičí: "Zadrž!

     Svou chvíli věnuj mi a věř..."

Než půjde o dům dál.

mívám chuť říct...

              když voníváš mi ráno kávou
              když mlha skrývá tajná přání
              a noc už nedává mi spát

mívám chuť říct...

               když usmíváš se mojim plánům
               a v odpovědi sladkých vůní
               snad dotýkáš se oblaků

mívám chuť říct...

               když moudřejším se večer stává
               a stíny stromů na lukách
               si vyprávějí z doteků

mívám chuť říct...

               když ukrývám se barvě očí
               a oslněný sluncem spím

mívám chuť říct...

(buď šťastná)

Na dvorku vzadu
(tam u malých vrátek)

mlha mi zrovna pastelkou růžovou malovala slunce...

Potkal jsem život.

Vyprávěly mi stromy
o zasněných milencích
(co na svých toulkách potkávají).

Šeptaly si to mezi lístky,
když vískal jsem je ve větvích.

Prováděly mě Kampou a...
o každém z domů,
snad o každém z oken
znaly příběh.

Pak...
sedli jsme si do malé kavárny
(na rohu pod sluncem).

A já se tvářil, že si nejsme cizí.

(autor mě neznámý...)

To není povídka, kterou bych vyprávěla já, je to prastaré vyprávění, které je zapsáno již v jádžurvédě a o kterém Vám nyní povím.

Nejstaršími dětmi praotce byly hory. A byly okřídleny, poletovaly kam se jim zachtělo a usedly na zem, kde se jim zachtělo. Tehdy byla země málo pevná a velmi se kymácela, když hory přiletovaly a zase odletovaly. I ustřihl Veliký

dávám si zdát
půlnoční sněžení ledových plání

a na dlani
                                       (na chvilku)
pár vloček podržím

pak tápu, a odkrývám
                      (své bludné kameny)

otázky do očí pokládám zmatené

když usínám

...je to jako melodie v mé hlavě, kterou neumím zapsat do not

Ten dům, co trochu páchnul plísní, mi vracel vzpomínky na prázdninové dny u prarodičů. Listím plané révy se slunce pokoušelo zahřát malý dvorek, kde si sedávala na kovové židli a listovala v módních časopisech. Z okolí bylo slyšet hádky našich sousedů a pokřikování dětí zabraných do her.
Stával jsem za oknem, ale to víš.
Často do noci předl šicí stroj a já obdivoval tvé ruce při práci.
Byly tak čisté.
Uvařil jsem nám konvici čaje, na tácek přidal pár citronových sušenek a k ránu, když jsi navzdory únavě nemohla usnout, jsem ti vyprávěl příběhy mých přátel.

Odešla jsi příliš brzy, proto se stále vracím...

až jednou... třeba za pár let
se smrti budu dívat do očí

(a plánuji se při tom usmívat)

až každá minuta mi bude vzácná jak nekonečný dětský smích
a hvězdy budou blízké na dotek

pak nebudu se hloupě ptát... zda mohu milovat