miloval bych tě jako řeku
a ztrácel hlavu v peřejích

              a s každým kamenem
(bych)    všechno dával v sázku

              a s každým šplouchnutím
(bych)    nastavil ti tvář

miloval bych tě jako řeku
a ve slunci se tělem pstruha stal

               a s každou kapkou
               opouštěl tě... a znovu získal

               a každým soutokem
(bych)     v žárlivosti umíral

miloval bych tě jako řeku
a každým městem byl bych (které protékáš)

               a s každým mostem
               krutou úzkost zaháněl

              a v každé přehradě
(bych)     zapomínal přání svá

miloval bych tě jako řeku
byl posledním tvým přítokem

              a s každým dotekem
(bych)    obejmul a pohltil tě
              a s každým dotekem
              byl pohlcen


miloval bych tě jako řeku
a zrnkem písku (bych) se stal se...

(tam kde i tvůj proud moře podmaní si)

Jsou chvíle kdy svět je barevný míč z dětských snů.

V dálce se zrcadlí vrcholky hor
                (v hladině Moudrého jezera)
a každá bolest
je jako mávnutí ptačích křídel.

a ta černá...
je jako náruč tvé milé

Jsou chvíle, které končí
aby mohla přijít nová přání.

snad může být jak v dálce hora
když něžně
            (svojí melodií)
si podmaní tvůj život

i oči laně může mít
ty které střelci nedovolí
             (svých krutých zbraní)
zmáčknout spoušť

a měla by být jako řeka
tak stejná v každé minutě
a přeci jiná
              (každou vteřinou)

a též jak květina
               (by mohla být)
vždy skromná každým pohybem
a pyšná svojí krásou

měla by být...
mohla by...
snad...

(jako TY)

Zdá se to býti
otveřenou plání

jak loď co přístav opouští

jak ptáci když se před odletem
(vstříc jižním krajů)
houfem spojí

Zdá se to býti dobré

a lidé co se z břehů loučí...
se usmívají

Se usmívám.

v dálce mi ptáci zamávali křídly
                            a já jim chtěl vyprávět příběhy

o šťastných dnech
                            (jak mohou bolet)

o dálce blízkosti
o tom jak odejít

                             o tom jak jít dál

chtěl bych mít svůj lipový sad

a v každém kmeni ukrytý
jen jeden život

jak osud pláten na stěnách

jak zameškaný svět

a vůně květů... odchází

co strom to příběh

osud dnů
(si natrhej)

Už začínám si zvykat

že ptáci mají křídla z oblázků
jak šedé šmouhy
                             (v oblacích)
si nechávají písně hrát

Už začínám si zvykat

že květiny mě obírají o lásku
a ve větru si sladce ševelí:

                          "snad přijde zas"

Už začínám si zvykat

na hukot řeky strnulé

na břehy křehké touhou

                             touhou

                             jít

                             s ní

Už začínám si zvykat...

(možná ne)

Jsou dary, které nepoznáš.

     Jak vlna,
     (byť jejím úmyslem jen stěží bylo políbení)
     když se roztříští.

Je sama.

     Jen drobné vrásky
     (od smíchu)
     si tančí v touze utrpení.

Tak křičí: "Zadrž!

     Svou chvíli věnuj mi a věř..."

Než půjde o dům dál.

mívám chuť říct...

              když voníváš mi ráno kávou
              když mlha skrývá tajná přání
              a noc už nedává mi spát

mívám chuť říct...

               když usmíváš se mojim plánům
               a v odpovědi sladkých vůní
               snad dotýkáš se oblaků

mívám chuť říct...

               když moudřejším se večer stává
               a stíny stromů na lukách
               si vyprávějí z doteků

mívám chuť říct...

               když ukrývám se barvě očí
               a oslněný sluncem spím

mívám chuť říct...

(buď šťastná)

Na dvorku vzadu
(tam u malých vrátek)

mlha mi zrovna pastelkou růžovou malovala slunce...

Potkal jsem život.