Pohádka o horách

(autor mě neznámý...)

To není povídka, kterou bych vyprávěla já, je to prastaré vyprávění, které je zapsáno již v jádžurvédě a o kterém Vám nyní povím.

Nejstaršími dětmi praotce byly hory. A byly okřídleny, poletovaly kam se jim zachtělo a usedly na zem, kde se jim zachtělo. Tehdy byla země málo pevná a velmi se kymácela, když hory přiletovaly a zase odletovaly. I ustřihl Veliký Indra horám křídla a hory zůstaly sedět nehybně na zemi a zpevnily ji. Křídla se proměnila v oblaka, a proto se mraky stahují k vrcholkům hor, neboť vědí, že tam patří.

Tolik vyprávějí pěvci starých véd, ale já Vám povím ještě více. Vyprávěl mi to malý táborový ohýnek za temné noci a jistě je to pravda.

Několik peříček z ustřižených křídel hor spadlo na zem, stali se z nich lidé a rozešli se do všech koutů světa. A byli to přeci jen zvláštní lidé. Hluboko v jejich srdcích zůstal ukryt sen o vysokých horách. Hluboko v jejich srdcích zůstalo vědomí, že náleží k vrcholkům hor.

A věky míjely, lidé umírali a rodili se, ale v potomcích těch prvních lidí vzešlých z horských křídel zůstala podnes touha po horských srázech a vysokých toulavých mračnech. Šedý prach denního života pokrývá často jejich srdce, ale uvnitř, uvnitř stále ještě žije kousek toho původního peříčka, které patřilo horám.

A tak se na celé zeměkouli setkáte s lidmi, které žene neznámá touha k vrcholkům hor. Někteří z nich po léta ani o tom nevědí, až přijde den kdy vrstva šedého prachu na jejich srdci se na některém místě protrhne a oni si vzpomenou kam patří.

A nedivte se, že mohou stoupati po srázných skalních žebrech nad černými propastmi, neboť Velký Pán severních stěn, který kdysi oživil jejich prarodiče, drží nad nimi svou ochrannou ruku a nedovolí, aby se jim co zlého přihodilo.

Když pak ale vidí, že život jejich se naplnil, a to se může stát v kterémkoliv věku, tu je nechá zemřít v horách kam patří...