Vyprávěly mi stromy
o zasněných milencích
(co na svých toulkách potkávají).

Šeptaly si to mezi lístky,
když vískal jsem je ve větvích.

Prováděly mě Kampou a...
o každém z domů,
snad o každém z oken
znaly příběh.

Pak...
sedli jsme si do malé kavárny
(na rohu pod sluncem).

A já se tvářil, že si nejsme cizí.

(autor mě neznámý...)

To není povídka, kterou bych vyprávěla já, je to prastaré vyprávění, které je zapsáno již v jádžurvédě a o kterém Vám nyní povím.

Nejstaršími dětmi praotce byly hory. A byly okřídleny, poletovaly kam se jim zachtělo a usedly na zem, kde se jim zachtělo. Tehdy byla země málo pevná a velmi se kymácela, když hory přiletovaly a zase odletovaly. I ustřihl Veliký

dávám si zdát
půlnoční sněžení ledových plání

a na dlani
                                       (na chvilku)
pár vloček podržím

pak tápu, a odkrývám
                      (své bludné kameny)

otázky do očí pokládám zmatené

když usínám

...je to jako melodie v mé hlavě, kterou neumím zapsat do not

Ten dům, co trochu páchnul plísní, mi vracel vzpomínky na prázdninové dny u prarodičů. Listím plané révy se slunce pokoušelo zahřát malý dvorek, kde si sedávala na kovové židli a listovala v módních časopisech. Z okolí bylo slyšet hádky našich sousedů a pokřikování dětí zabraných do her.
Stával jsem za oknem, ale to víš.
Často do noci předl šicí stroj a já obdivoval tvé ruce při práci.
Byly tak čisté.
Uvařil jsem nám konvici čaje, na tácek přidal pár citronových sušenek a k ránu, když jsi navzdory únavě nemohla usnout, jsem ti vyprávěl příběhy mých přátel.

Odešla jsi příliš brzy, proto se stále vracím...

až jednou... třeba za pár let
se smrti budu dívat do očí

(a plánuji se při tom usmívat)

až každá minuta mi bude vzácná jak nekonečný dětský smích
a hvězdy budou blízké na dotek

pak nebudu se hloupě ptát... zda mohu milovat

A kdyby se mě někdo zeptal,
co mi může vzít...
daroval bych mu květinu.

A taky židli, stůl... a malý dům
(co snil jsem o něm v dětství)

A kdyby se mě někdo zeptal,
co si ponechám...
daroval bych mu život.

když...

všechny ty divnosti

zdánlivých slov

                               (i z namrzlých chodníků zlomená zápěstí)

padají do větru ztracených proroctví

a...

za práva milenců

na šťastnou minulost

                                (květiny, doteky... pár letmých polibků)

pohlédnu do očí úsměvům z vrásek

pak...

zlost našich bohů, otců

a snů...

můžem vzít na milost

zamknu se na víkend

                     (před sebou samým)

do věže na zámku
za starým dubem

abych hned po ránu

                     (než ptáci procitnou)

partičku canasty
na stole rozehrál

   ...s bílou paní

do kapes nacpu si

                     (krom kostek cukru)

figurky z fosforu
barevné panáčky

   ...na svícení

než slunce prozradí

                     (škvírami ve střeše)

kleknu si k východu
vznést svoje modlitby

   ...přání a úmluvy, nestoudné výhrůžky

                                                                        (o milování)

Trochu se mi bude stýskat.

prolog: odpust mi (můj milý živote) že tebou pohrdám vždyť ublížil jsem víc já tobě než ty´s kdy mohl nám

někdy je všechno jinak

a tak jen mlčky uhýbám
když spatřuji
jak bere
               a dává
                             a bere

a jindy se usmívám
nad všemi těmi možnostmi
když přichází
                      a odchází
                                       (a přichází)

Ale dnes jsem se ještě probudil.

když umírají motýli
otevírám své srdce

lidé si šeptají cosi o znameních
přátelé mě hladí po vlasech...

a tak si před usnutím vkládám potají pod polštář
malou pohlednici

když umírají motýli...

odpust mi že se usmívám