Zdá se to býti
otveřenou plání

jak loď co přístav opouští

jak ptáci když se před odletem
(vstříc jižním krajů)
houfem spojí

Zdá se to býti dobré

a lidé co se z břehů loučí...
se usmívají

Se usmívám.

v dálce mi ptáci zamávali křídly
                            a já jim chtěl vyprávět příběhy

o šťastných dnech
                            (jak mohou bolet)

o dálce blízkosti
o tom jak odejít

                             o tom jak jít dál

chtěl bych mít svůj lipový sad

a v každém kmeni ukrytý
jen jeden život

jak osud pláten na stěnách

jak zameškaný svět

a vůně květů... odchází

co strom to příběh

osud dnů
(si natrhej)

Už začínám si zvykat

že ptáci mají křídla z oblázků
jak šedé šmouhy
                             (v oblacích)
si nechávají písně hrát

Už začínám si zvykat

že květiny mě obírají o lásku
a ve větru si sladce ševelí:

                          "snad přijde zas"

Už začínám si zvykat

na hukot řeky strnulé

na břehy křehké touhou

                             touhou

                             jít

                             s ní

Už začínám si zvykat...

(možná ne)

Jsou dary, které nepoznáš.

     Jak vlna,
     (byť jejím úmyslem jen stěží bylo políbení)
     když se roztříští.

Je sama.

     Jen drobné vrásky
     (od smíchu)
     si tančí v touze utrpení.

Tak křičí: "Zadrž!

     Svou chvíli věnuj mi a věř..."

Než půjde o dům dál.

mívám chuť říct...

              když voníváš mi ráno kávou
              když mlha skrývá tajná přání
              a noc už nedává mi spát

mívám chuť říct...

               když usmíváš se mojim plánům
               a v odpovědi sladkých vůní
               snad dotýkáš se oblaků

mívám chuť říct...

               když moudřejším se večer stává
               a stíny stromů na lukách
               si vyprávějí z doteků

mívám chuť říct...

               když ukrývám se barvě očí
               a oslněný sluncem spím

mívám chuť říct...

(buď šťastná)

Na dvorku vzadu
(tam u malých vrátek)

mlha mi zrovna pastelkou růžovou malovala slunce...

Potkal jsem život.

Vyprávěly mi stromy
o zasněných milencích
(co na svých toulkách potkávají).

Šeptaly si to mezi lístky,
když vískal jsem je ve větvích.

Prováděly mě Kampou a...
o každém z domů,
snad o každém z oken
znaly příběh.

Pak...
sedli jsme si do malé kavárny
(na rohu pod sluncem).

A já se tvářil, že si nejsme cizí.

(autor mě neznámý...)

To není povídka, kterou bych vyprávěla já, je to prastaré vyprávění, které je zapsáno již v jádžurvédě a o kterém Vám nyní povím.

Nejstaršími dětmi praotce byly hory. A byly okřídleny, poletovaly kam se jim zachtělo a usedly na zem, kde se jim zachtělo. Tehdy byla země málo pevná a velmi se kymácela, když hory přiletovaly a zase odletovaly. I ustřihl Veliký

dávám si zdát
půlnoční sněžení ledových plání

a na dlani
                                       (na chvilku)
pár vloček podržím

pak tápu, a odkrývám
                      (své bludné kameny)

otázky do očí pokládám zmatené

když usínám