...je to jako melodie v mé hlavě, kterou neumím zapsat do not

Ten dům, co trochu páchnul plísní, mi vracel vzpomínky na prázdninové dny u prarodičů. Listím plané révy se slunce pokoušelo zahřát malý dvorek, kde si sedávala na kovové židli a listovala v módních časopisech. Z okolí bylo slyšet hádky našich sousedů a pokřikování dětí zabraných do her.
Stával jsem za oknem, ale to víš.
Často do noci předl šicí stroj a já obdivoval tvé ruce při práci.
Byly tak čisté.
Uvařil jsem nám konvici čaje, na tácek přidal pár citronových sušenek a k ránu, když jsi navzdory únavě nemohla usnout, jsem ti vyprávěl příběhy mých přátel.

Odešla jsi příliš brzy, proto se stále vracím...

až jednou... třeba za pár let
se smrti budu dívat do očí

(a plánuji se při tom usmívat)

až každá minuta mi bude vzácná jak nekonečný dětský smích
a hvězdy budou blízké na dotek

pak nebudu se hloupě ptát... zda mohu milovat

A kdyby se mě někdo zeptal,
co mi může vzít...
daroval bych mu květinu.

A taky židli, stůl... a malý dům
(co snil jsem o něm v dětství)

A kdyby se mě někdo zeptal,
co si ponechám...
daroval bych mu život.

když...

všechny ty divnosti

zdánlivých slov

                               (i z namrzlých chodníků zlomená zápěstí)

padají do větru ztracených proroctví

a...

za práva milenců

na šťastnou minulost

                                (květiny, doteky... pár letmých polibků)

pohlédnu do očí úsměvům z vrásek

pak...

zlost našich bohů, otců

a snů...

můžem vzít na milost

zamknu se na víkend

                     (před sebou samým)

do věže na zámku
za starým dubem

abych hned po ránu

                     (než ptáci procitnou)

partičku canasty
na stole rozehrál

   ...s bílou paní

do kapes nacpu si

                     (krom kostek cukru)

figurky z fosforu
barevné panáčky

   ...na svícení

než slunce prozradí

                     (škvírami ve střeše)

kleknu si k východu
vznést svoje modlitby

   ...přání a úmluvy, nestoudné výhrůžky

                                                                        (o milování)

Trochu se mi bude stýskat.

prolog: odpust mi (můj milý živote) že tebou pohrdám vždyť ublížil jsem víc já tobě než ty´s kdy mohl nám

někdy je všechno jinak

a tak jen mlčky uhýbám
když spatřuji
jak bere
               a dává
                             a bere

a jindy se usmívám
nad všemi těmi možnostmi
když přichází
                      a odchází
                                       (a přichází)

Ale dnes jsem se ještě probudil.

když umírají motýli
otevírám své srdce

lidé si šeptají cosi o znameních
přátelé mě hladí po vlasech...

a tak si před usnutím vkládám potají pod polštář
malou pohlednici

když umírají motýli...

odpust mi že se usmívám

až jednou tenhle život skončí,

bude to jako hrací skříňka po babičce

na stole v zadním pokoji

(s panenkou ve stříbrné sukni)

usmívá se a povídá:

"vždycky jsi chtěl být tanečník"

až jednou tenhle život skončí

a natrhám si náruč kopretin...

(pak možná najdu ten ztracený klíček)

Mohl jsem milovat.

vzdávat se jak prosincové moře

                      a laskat sklíčka ker

Mohl jsem být milován.

              a toužit.... a ve smrtelných křečích skládat verše

Vybral jsem si život.

Bohu jsme nejvíc ublížili tím, že jsme v něj uvěřili.

Podzim ti maluje barevné usínání.

a staré křivdy

(ty, které toužím smazat)

zůstávají

Můžeš mi (třeba) vyprávět příběhy.

pohádky šedivých dní

ze školních čítanek

(nebo si lehnout do trávy a počítat hvězdy)

A já...?.. se budu smát.

(zoufání mi dává naději, že umírání je lehké)

Rána se srpkem měsíce
jsou jen odrazem skutečnosti.
(s nadějí upadáš do sladkých obrázků)

a sténáš
...a sténáš

Můžeš si vzít co chceš, ale zapomínáš.
(na vlastní mámení)

bez touhy
bez trávy
bez nebe
bez ní...

Už aby padalo listí.
(ze stromů)

Pár kapek deště na polštář.

              a kousek milování...

                    a kousky milování...

(tak)

Přestávám plakat s dlouhými rány.

                 až zapomeneš...

                       když zapomeneš...

(pak)

Ztracených tváří bývá vždy víc než zjitřených ran.

                              (Usmívám se, když na tebe myslím.)

zas ztrácí se mi čas v plechových mansardách

a hlava bolí,
snad mám jen lehce nafoukáno...

(do uší)

úžasný svět zdání

   (a v hlavě)
sady jabloní

snad barvy vůní
   (když utápíš se v modlitbě)
ti zazvoní

že nejsi

chci být ti jeden rok
jen prodavačem deště
           na klopy tvého kabátu
           si drobné kapky přát

chci znát pár slůvek kouzelných
(a ráno oči otvírat)
létat jen lehce nad zemí
a spatřit šťastné slepce

chci vidět křehké mládí
jak počítá své šediny
          i potkat temné stáří
          když natáčí se slunci

chci uškodit své paži
a nemít starost o lásku
chci vnímat, cítit, vyčkávat...
a vzdát se...
přesile

Dej mi své vlasy a já ti dám dým svých cigaret.
Svět se nám za zády promění
nevidím                  (v ledové království)

Čekáním znavená na místech vzdálených
vyprávíš                 (přešlapy bez tváří myšlenek)

Hlasitý smích odvážných příběhů
dává ti nezemřít       (okázalostí dnů)

Tak tedy sladké sny má milá.

Jak bych mohl zapomenout.

Byla jsi tehdy naprosto neodolatelná.
Jako pokaždé jsi se vžila do své role, až jsi na chvilku zapomněla dýchat
a já byl na tebe opravdu hrdý.

Ale už se nevrátím.

Cítil jsem se trapně.
Tví přátelé byli tak mladí a krásní...
dotýkali se mě a volali mé jméno,
ale já někde v dálce slyšel jejich smích.

Děkuji.

Ještě snad ne.
Ještě je listí na stromech a tabulky zůstávají čiré.
(je tolik věcí, které "bych měl")

zalít (umělé) květiny
zasadit okrasný strom
opravit děravý okap

vyjít stoleté schody...

Jenže stále slyším kroky.
chvíli se zastaví u reklamního sloupu
(kulturní program láká své oběti)
trochu se kolébají ze strany na stranu,
sáčko přes rameno tak jako kdysi
(a jsou pryč)

na tváři plnovous, do ruky fotoaparát a po boku šedivého vlka
třeba se dnes podaří výtečný úlovek pod jezem na pytlačku

Jindy to třeba jen hučí.
sledují se a přemýšlí co říct
(tak aby to zabralo)
některá z much se občas utápí v lahvi červených vín a některá se opíjí umazaným stolem
a odpovědi neschází

prkený svět nevrže ačkoli to očekává a snad je ti to i trochu líto
jen si tak odtéká někam k mořím
(chvilku odtékáš s ním, ale je to jen hra)

Co víc?

snad jenom lehké pousmání
           (bys živote můj zasloužil)
že po lásce a něžné dlani
jsi za svítání zatoužil

a možná jenom utřeš slzu
           (až stránky moje budeš číst)
já vždycky trochu věřil v duhu
a toužil jsem to jaru říct

snad slituješ se za soumraku
           (a s odpuštěním půjdeš spát)
až kejklíř spustí na jarmarku
už nebudeš se mraků ptát

tak vzdej to, drahý, vždyť to víš
           (to snění neni pro lidi)
pár otázek si zodpovíš...



(a já jdu zatím na ryby)

Trhal jsem květiny
na samém dni černého jezera.
      Vždyť to se nedělá !!
To abys věděla.

Vzal jsem ty růže z nočního stolku.
       Chtěl jsem to udělat.
Byl to můj hřích?
Můžu ti odolat?

Vzal jsem ti hrdost.
        Vím, dát jsi nechtěla.
Sám dal jsem víc, měla jsi pravdu.
Ty jsi to věděla.

Kradl jsem hrušky v ovocném sadu.
Jak v noci zloděj
cpal jsem je do kapes.
Chtěl jsem je vyměnit.
         Za dobrou radu.

Ztratil jsem všechno.
          Co ještě chceš?
Získal jsem hrady
lesy a města.
Prozřel jsem náhle.
           Jsi stále hezká.

Ztratil jsem touhy,
zůstala jedna.
Chci jenom z jezera
na samém dni
na konci ledna...

                        Natrhat květiny.

Byla to jedna malá chvíle...
zatočila se mi hlava.

první den...
Zem byla za tmy plná bílých smítek.
Říkala jsi, že je to štěstí.
Tak jako střepy?

druhý den...
V těch přiléhavých šatech jsi byla tak svůdná.
Věřila jsi, když jsem to říkal?

třetí den...
Poslouchal jsem tvůj nekonečný příběh.
Nikdo se neumí smát očima tak jako ty.

čtvrtý den...
Bál jsem se, že tě ztratím.
Má smysl hledat co nemohu najít?

pátý den...
Tančili jsme spolu až do rána
a potom spali oblečení na gauči.

šestý den...
Jsi tak krásná, že se mi podlamují kolena.
Bojím se na to i myslet...natož pak říct.

sedmý den...
Mám (máš) ještě nějaké přání...?

Natrhal jsem ti na louce květiny.
Já bláhový...
Ve slepé pýše, chtěl jsem být jediný...

v mokré trávě
naboso jen tak
za svitem
za zítřkem co včera odkráčel

...si broukám melodii mládí

usměj se do slzy
netleskej

krása je zbytečný luxus
když odcházíš do tmy

Zavřelo se mi srdce na hranici milování.
Jako když síť zachytí dravce.
Všechno to chutná po medu...

Nebylo na výběr.

A svítí slunce.
Jen tak obyčejně si prosvítá mezi zbytky listí na větvích.

...sladce a hutně.

Včera jsi mi řekla, že nádherně voním.
Nebyl jsem to já.
Kousek za mnou kvetl akátový keř.
Nevšimla sis ho.

Moře je krásné, když nevidíš na druhý břeh.
To jsem nevěděl.
Chtěl jsem ho obejmout, pohltit, přečíst.
Znáš to... ta chuť, když dočteš knihu.

Je tak slané a...

Také mám rád stromy.
Lidé často zapomenou odpovědět.

...a mokré.

Teď si nevzpomínám jestli jsem ti to už říkal.
Snad bude čas při reklamní pauze našeho oblíbeného filmu.

Já umírám.

cinkla tu pod okny tramvaj

snad to bylo to co mě probudilo
(a elektrický výboj
a modré světlo měsíce)

mám duši v křeči

a oči v zatmění

a nohy líné
(chozením?)

a přitom projít se je tak snadné

bulvárem omšelých ulic
po mostech našich ranných dnů
dotknout se sloupů tisíckrát zbořených
(touhou)

na co se ještě ptám
a koho
a proč

(???)

zase se usmívám...
byla to přeci jen tramvaj

Rána jsou moudřejší večera.

ptákům co ke spánku...

(když najdou jižní kraj)

dlaně své uloží.

Zas bude líp.
možná už zítra koruny nahých snů...
(pro radost starců)
na krátko ožijí.

Setřu ti slzu.
jak temné znamení rudého muže...
(ruce mám od hlíny)
nevidí.

Zemřít chci mladý.
obličej stoletý čarami moudrosti a také naděje...
zdobený.

šeptla jsi o lístku co nikdy nevadne
(a možná jen myšlenka...)
ach drahá... myslíš, že neslyším?

(však)

je to jen květ co každý jiný

vrať se...
(já rozkvetu)

maluje obrazy všedních snů

                             lidé tu prochází
stromy
...koruny ve spánku
                            v obchodě na rohu maj čerstvý rohlíky
slunce
...je pohladí
                            malý pán s oranžovou síťovkou...
řeka
...se na moment zastaví
                            "...nějakéumění" (pokývá hlavou)
ptáci
...jako, když znají létat
                            "ach, jak úchvatné"...
mlha
...navždy je pohřbívá
                             otylá paní odkládá slunečník
moře
...si s obzorem pohrává
                             na krátkou chvíli než zapomene
den
...daruje úsměv
                             hlučný dav ztracených dětí a...
dálky
...jsou blíž než se zdálo
                             ...zaběhlý míč (vteřina ostychu..?)
noci
...oběti bohů
                              vybledlá lampa procitá
bolest
...jen nešťastný nápad
                              co víc dát životu?

sedá si na schody kde zvuk stovek chodidel za vánku studí...

Pár drobných kvítků fialek,
když za domem si budu hrát,
pár něžných letmých doteků,
když život budu vážně brát.

A první krůčky první pád,
když náruč tvoji opustím,
a pohlazení po vlasech
a sladká slůvka "ráda mám"

I návrat do tvých dětských let,
když kruté lásky protrpím,
i tisíc hloupých otázek
až nepoznané objevím.

Též rozzářenou dětskou tvář
a slzu štěstí na víčku,
též úsměv když si budem hrát,
když pošimráš mě na bříšku.

Vím, nečekáš nic nechceš brát,
jen slunce v očích když jdu spát.
Však nedbám nechci poslouchat
a vše co říkám přesto dát.

Buď šťastná jako žíznivý,
když v oáze se napije....

...jsem s nadějí, že pochopíš...
 

Potkal jsem hejno unavených ptáků.
Na špičkách křídel měli cáry lidských tužeb.

Chtěli si povídat.

Jaké to je
          stát nohou pevně na zemi,
                     mít střechu nad hlavou a...
Jaké to je umírat stářím?

Nevěděl jsem co říct.

Chci ti jen říct, proč maluju ptáky.

ne proto, že umí létat

Z jara bývám zmatený.

po stránce stránku
na slunci sušené lístky svých pocitů
do knihy vkládám

Z jara se mi dobře usíná.

jestli chceš nahlédni herbář mých včerejšků
do snění vnořený

Z jara se mi dobře umírá.

jediný strom široko daleko
k toulání stvořený

Na chodník kreslí půlnoční sněžení
vzdálené ráno.
Stojíš u okna... v obrysech nahá.

(vždycky jsi byla ráda první)

Měla bys už jít!
...svítá

Šel se jen chvíli projít.

Možná chtěl obejmout nějaký strom, ale bál se.
       ...co kdyby
Už nerozuměl ptákům a oni to stále nechtěli pochopit.
Hladil si odřená kolena a smál se.
       ...těm, kteří tvrdí, že tráva je hebká

A když už si myslel, že nevydrží...
přestalo to bolet.
          tolik si přál to cítit...

Bývaly časy, kdy to tu bylo jako na malém městě.
Ne každý se s každým znal, ale cestou do práce člověk potkával známé tváře a v obchodě na rohu si nemohl koupit krabičku cigaret, protože by jistě bylo ptaní, zda snad na stará kolena nezačal kouřit.
Bývaly časy, kdy se tu lidé nádherně "neměli rádi".
Leckdo leckomu lezl na nervy a nebál se mu to říct. Přecházel na druhou stranu ulice, když z dálky zahlédl známou postavu a často si i odplivl na chodník s nesrozumitelným brumláním pod fousy.
Bývaly časy, kdy člověk věděl kde koho hledat.
Elektrikář sedával po 17 hodině "U Psutků" vzadu u okna, ten chlapík s kopátkem byl vášnivý hráč kulečníku a mladej Dufek byl šikovnej na auta a měl doma malou dílnu.
Bývaly časy, kdy si tu každej "naplavenej cizák" užil své.
Zkoumavé pohledy, vynucené odpovědi na pozdrav a ztichlou hospodu plnou starých mazáků, když skočil pro dvě do džbánu. Ale netrvalo to dlouho a i on byl mezi svými. A když navíc něco uměl...
Bývaly časy, kdy tu každý měl své místo.
Parta adolescentů lavičku v parku. Sportovci stánek s občestvením u fotbalového plácku a mladé maminky s kočárky novou asfaltku kolem jezera.

A pak tu postavili tu fabriku.
Stovky lidí se stěhují do nových služebních bytů. Stovky lidí potkáváš a nevíš zda pozdravit nebo ne. Stovky lidí, kteří jistě něco umí, ale ty nevíš co. Stovky lidí, které bys chtěl mít rád (nebo nesnášet), ale nevíš pro co. Stovky lidí, ve kterých se ztrácí to co jsi tu miloval.

(...zkurvená reportáž)

nad ránem opilé
      (v šest a půl rozbřesku)
pod palbou přesily ptačího hněvu